Kim Sang-Min
„Jinju“
Defector
Sang-Min neví, kdy se narodil.
Nepamatuje si to. Jeho vzpomínky jsou místy dost zmatené a když
se ho někdo zeptá, kde a jak vyrostl, mlčí jako zařezaný. Ale
přes to o něm něco málo víme.
Narodil se v Pchjongjangu, hlavním
severokorejském městě. Vyrůstal jako každé jiné severokorejské
dítě, od malička na něm bylo zahájeno tipické vymývání mozku
ve jménu Vůdce.
Žil v malém bytě s rodiči, starší
sestrou a prarodiči. Jednou v noci k nim domů vtrhli ozbrojenci a
celou rodinu odvezli do koncentračního tábora. Sang-Min nevěděl,
proč se tak stalo. V táboře rodinu rozdělili a Sang-Min zůstal
pouze s matkou a sestrou. Zbytek rodiny už nikdy neviděl.
V táboře přežíval několik let,
nedokáže určit, jak dlouho to přesně bylo. Matka, on i sestra
pracovali v kamenolomu a jejich zdravotní stav se neustále
zhoršoval. Životní podmíny v táboře byly strašné a každou
chvíli kolem nich umírali lidé nebo prostě jen mizeli neznámo
kam.
Nelidské podmínky první odnesla
Sang-Minova sestra, která zemřela hladem a vyčerpáním.
Sang-Minova matka plánovala útěk z tábora. Věděla, že jinak
také zemřou, ale také věděla, ze pokus o útěk se trestá
smrtí.
Jednou v noci matka popadla Sang-Mina a
spolu s dalšími dvěmi vězni-muži zahájili svůj pokus o útěk.
Měli veliké štěstí. Podařilo se jim z tábora dostat pryč a
pod vedením jednoho z mužů směřovali k hranicím s Čínou.
Cesta do Činy vede přes řeku Duman.
Oba břehy jsou hlídané vojáky. Severokorejští vojáci bez
milosti zastřelí každého, kdo se pokusí řeku přebrodit. A
Číňané vracejí uprchlíky zpět do Severní Korey, což se rovná
smrti. Občas se vojáci dají podplatit, ale ne každý na to má
prostředky.
Sang-Min a jeden z mužů měli štěstí,
podařilo se jim řeku přebrodit a utéct do lesů na čínské
straně. Sang-Minova matka a druhý muž byli zastřeleni.
Muž, který spolu se Sang-Minem
přežil, se maličkému představil jako Han Dong-Yoon. Sang-Min měl
obrovské štěstí, protože muž se o něj postaral. Vzal ho s
sebou a rozhodl se maličkému pomoct dostat se do bezpečí. Několik
dní přežívali v lese a málem zemřeli hladem a vyčerpáním.
Když se dostali do jedné čínské vesnice, dobří lidé jim dali
najíst a dostali i lepší oblečení. Dong-Yoon mluvil trochu
čínsky a domluvil se s místní rodinou, že u nich budou s maličkým
za stravu a střechu nad hlavou pracovat.
Za nějakou dobu se oba vylízali z
nejhoršího. Pomohli svým zachráncům a měli domluveno, že až
někdo z vesnice bude mít cestu do města Shengyang, vezme je s
sebou.
Dong-Yoon měl za cíl dostat se do
Jižní Korey a malého odvézt také. Když se dostali do
Shengyangu, potřeboval najít konzulát nějakého evropského státu
nebo USA. Podařilo se mu dostat na konzulát francouzský. A zde se
začal odvíjet Sang-Minův nový život.
Sang-Minova cesta za svobodou vedla
přes Mongolsko. Na konzulátech mají zkušenosti s uprchlíky a
znají způsoby, jak Severokorejce dostat do bezpečí, i když s
rizikem neúspěchu. Když bylo vše připraveno, odjeli Sang-Min,
Dong-Yoon a několik dalších lidí k mongolským hranicím, tam si
je převzal další převaděč a směřovali do Ulánbátaru,
hlavního mongolského města. A odtud pak letěli přímo do Soulu,
kde si uprchlíky převzali humanitární pracovníci, kteří mají
Severokorejce na starosti.
V Soulu se cesty Dong-Yoona a Sang-Mina
rozdělily. Dong-Yoon putoval do rekvalifikačního střediska, kde
se učil žít v moderním světě a Sang-Min putoval do dětského
domova, kde bylo i pár dalších severokorejských dětí.
Sang-Min byl vyděšený, zakřiknutý
a moc smutný. Trvalo mu dlouhou dobu, než se mu aspoň trochu
podařilo začlenit do kolektivu. Ve škole se mu příliš nedařilo
a z kulturního šoku se dlouho vzpamatovával. Z hrůz z
koncentračního tábora se nejspíš nevzpamatuje už nikdy. Stejně
tak si celý život ponese i zdravotní následky.
„Tety“ v domově si Sang-Mina velmi
oblíbily a daly mu přezdívku „Jinju“, perlička. Sang-Min si
moc přál mít rodinu a bydlet někde, kde se mu bude líbit a bude
ho někdo mít moc rád a bude na něj hodný. I když si i on „tety“
oblíbil, toužil po opravdovém domově. V sirotčinci pobýval
přibližně půl roku.
Přání vlastního domova se mu
splnilo.
K nám domů se Sang-Min dostal díky
mým drahým domácím soudružkám, které mají prsty všude.
Uhodily na Weylyna, aby jim kouzly pomohl a adopce byla úspěšně
vyřízena. Bez Weylyna by to tak hladce nešlo.
Rivil se maličkého ujal a stará se o
něj. A až bude Sang-Min aklimatizovaný, začne ho Rivil učit náš
jazyk. Je vidět, jak ten malý touží po tom, aby ho měl někdo
rád, k Rivilovi se nesmírně upnul. A Rivil, s laskavostí jemu
vlastní, si vzal „Perličku“ pod křídlo.
Sang-Min se bude mít už jen dobře,
za to mu všichni doma ručíme.
